Náš příběh

     Toto je můj příběh, moje zpověď. Vše začalo v roce 1994 jednou starou německou knížkou Rassehunde. Jen si v ní tak listuji a najednou se objeví na umaštěné stránce děsivý tvar žíhaného teriera. Prazvláštní tvar bojové šipky s širokým svalnatým hrudníkem a hlavou, ta hlava, jak to jen popsat, koukám na ni a po minutě zjistím, že nedýchám. Je to něco jiného, divného, neobvyklého. S úšklebkem otočím další stránku a najednou se stane něco zvláštního, už tam nejsou psi, jen nějaké beztvaré, nic neříkající obrázky zvířat. Nalistuji zpět toho nevšedního tvora s nadpiskem Bulterier a to jiné, divné a neobvyklé, je najednou okouzlující, krásné a jedinečné. V tu chvíli vím, že tahle hlava připomínající vajíčko je ta jediná, kterou kdy budu milovat a kterou chci držet ve svých dlaních. S pocitem umíněného dítěte si říkám, tohle chci a musím to mít. Byl to trošku problém, protože jsme bydleli v paneláku a rodiče zastávali názor, že pes patří na zahradu, ne do bytu. A tak začalo období získávání a vstřebávání informací o tomto plemeni přes knížky, články, videa a chovatele a po úmorném škemrání asi po roce a půl, se nade mnou rodiče slitovali, za což jim tímto moc děkuji a dne 26. 4. 1996  se pro mě narodilo vysněné štěňátko, bílé jako sníh s tmavým znakem na oušku. Byl to můj nejkrásnější den v životě. Teprve pak jsem poznala a pochopila opravdovou povahu tohoto stále se smějícího klauna.

    Náš Erik z Dvořišťské chalupy akka Bárt byl úžasný, sebejistý, milující mazel a taky tvrdohlavý, zabedněný a umíněný trouba. Nebylo to jednoduché, lidi kolem nás odpuzoval, byli jsme středem posměšků typu: jé prasopes, mravenečník, koza atd. Ale časem, díky svému osobitému chování, už se mu lidé nesmáli, ale vítali ho s respektem a uznáním. I přes prognozu doktorů čtyř let života, kvůli vrozené srdeční vadě, se mnou byl nádherných osm. Nebylo to vždy snadné a já nebyla vždy vzorná, tímto děkuji bráchovi, že chodil venčit, když se mi občas ráno nechtělo vstávat. Byly to krásné roky a láska k tomuto plemeni se mi vryla hluboko do srdce. Pak šlo vše z kopce a můj život, tak nějak plynul, až do doby, kdy jsme s manželem začali stavět domeček a já věděla, že jak bude hotovo, zase si pořídím tohoto skvělého společníka. Tak nějak jsme vše zvažovali a manžel přišel s návrhem, jestli by nebyl lepší minibulterier, který vypadá stejně, ale je menší, a jak říká manžel "skladnější", tímto mu děkuji za podporu a porozumění. Začala jsem si s touto myšlenkou pohrávat a zajímat se o minísky. Zdáli se být živější, bystřejší, aktivnější a s menšími zdravotními problémy. Tak to bylo tady, chceme mini a dne 3. 6. 2012 se nám v polské chovatelské stanici narodilo štěndo s cedulkou Šťavíci. Malá, zlatá Etna Ekodworek akka Tequila s bílým trojúhelníčkem na malém, klabatém šňupáčku. To byl další z mých nejlepších dnů v životě, tímto děkuji Ekodworku, že se jim narodilo to pravé bulátko pro nás. Začátek společného života jsme neměli moc šťastný, první den na cvičáku malá vyběhla na vysokou lávku a v návalu jejího temperamentu skočila dolů a poranila si kolínko. Byla z toho operace, jeden šroub, krásná, dlouhá jizva a já o sobě začala pochybovat, jestli už ta pauza od Bárta nebyla moc dlouhá a jestli chov vůbec zvládnu. Vše se ale zase zlepšilo, malá se plně zotavila a já doufám, že svoji dávku smůly jsme již vyčerpali. Co se týče chovu, nemám zatím moc zkušeností, vše se učím od začátku a moc mi s tím pomáhá Eva Hájková (Brněnský Bull), za což jsem jí nesmírně vděčná "díky Evi" a budu se snažit vše dělat s tím nejlepším úmyslem a ve prospěch těchto vzkvétajících malých, "velkých" bojovníků. Tímto také děkuji svému Bártovi, že mi stál po boku a provázel mě životem, nikdy na tebe nezapomenu. Byl jsi a vždy budeš můj první...

     Tak tohle je v kostce můj příběh, jak skončí, to ani já netuším, ale ať už to dopadne jakkoliv, bulík bude stát vždy po mém boku. Každý máme ve své skořápce nějakou tu slabinu, tohle je ta moje a děkuji za ni.